Ještě než tady dám všechny absurdní poznatky z Maroka, tak bych rád začal poznatek #81 záznamem z mého deníku z posledního dne, kterým snad nastíním, že velbloud je jediný dopravní prostředek na který se dá spolehnout...
Jelikož se jedná o záznam z deníku tak uvádím i některé citové pochody a některé Vás možná překvapí... nicméně zredukoval jsem je na nezbytně nutné minimum. Zároveň jsem byl požádán nezmiňovat z důvodu soukromí jména (a rozmazat fotky a tak...). Ale aby jste v tom neměli guláš, tak řekněme že naše výprava byla složena z pětičlenné posádky offroadu Dacia Logan. Ostatní členy posádky nazývejme třeba Fatima, Mohamed, Achmed a Abdul.
 |
| Žužla. |
5.1.2014
Probuzení do posledního dne dovolené je vždy zvláštní. Člověk neví jestli se má těšit domů, nebo má být smutný, že mu končí dovolená. Já se rozhodl těšit se. Jednak je lepší se na něco těšit a jednak si začínám připadat až moc jako Marokánec (svědící vousy, kalhoty mi smrdí téměř hůř než ponožky a na některých místech se mi zevnitř kalhot přilepil cous-cous, který ztvrdl a teď pěkně škrábe). Ok, moje představa Marokánců je možná trochu zkreslená... Mohamed se nejspíš taky těší domů. Soudím tak podle toho, že už třetí den se jeho slova točí jen kolem jeho genitálií a dává jasně najevo, že už se těší domů, kde bude mít soukromí. Ono jeho slova se točí kolem jeho genitálií už tři měsíce, ale teď to začíná opravdu gradovat. Náš živý terorista Achmed se tváří podezřele neutrálně, tak nevím. Co se týče Fatimy a Abdula, tak ty čeká ještě pár dnů cestování a nešetří vyčítavé pohledy (a těch keců co kolem toho bylo...), že je v tom necháváme samotné.
Ráno mě Mohamed probouzí o 10 minut dřív před domluveným časem. Ale nepříjemný budík od Mohameda je rutinní záležitost. Vstávám za 10 minut (v domluvený čas) a Mohamed spí. A co víc, spí i všichni ostatní. Chci teda udělat čaj, ale zjišťuji, že se už dělá (avšak na nejšitnějším vařiči pod Saharským sluncem... na vařiči od Mohameda). Svým líbezným zpěvem teda probouzím všechny ostatní ležící v olivovém háji. Ostatní se ale můj líbezný zpěv absolutně nedocení a jdou snídat. Po snídani a po tom co jsem nainstaloval svůj vařič aby se konečně dodělal ten čaj, vyrážíme do Marakeše vrátit auto.
 |
| Takové klasické ráno. |
V Marakeši jsme okolo 10:40. Španělské cucí mucí s Fatymou, loučení s Abdulem a já a Achmed máme jasný plán. ve 12:55 jede poslední vlak do Tangeru s přestupem v Casablance. Cílem je ho nejen stihnout, ale také nakoupit v místním súku (súk - tržiště v medině, často celá medina; medina - historická část města, zpravidla opevněná). Cestou (která připomíná spíš indiánský běh) do súku si stanovujeme jasné cíle, abychom se nenechali lehce zlákat. Zároveň se shodujeme, že nesmíme vypadat, že spěcháme (aby to vypadalo, že na smlouvání ceny máme opravdu hodně času)...
Přibíháme k prvnímu stánku kde jevíme zájem o jistý předmět (z důvodu momentu překvapení nemůžu specifikovat). Prodávající říká 30x vyšší cenu, než jsme ochotni zaplatit. Dělíme tedy cenu třiceti. On "decentně" odmítá a takřka nás posílá "pryč"... hm, to bylo rychlé. Akorát jme teda nic nekoupili. Běžíme dál. V dalším stánku už to vypadá nadějněji a začíná se jen na desetinásobné ceně, než jsme ochotní. Cenu dostáváme za 5 minut na naši tíženou cenu a spokojeně odcházíme...
Tohle se opakuje ještě ve dvou stáncích, kde spokojeně po vyjednávání odcházíme. V jednom stánku se nám po 20 minutách vyjednávání a po prodavačově přednášce, že šátek má přírodní barvu a tak určitě nepouští, nedaří přesvědčit prodavače aby snížil cenu. A to ani, když ho za další minutu na vlastní oči přesvědčím, že i když je šátek zázračné barvy, tak tu barvu pouští... Odcházíme bez šátku... To už ale koukáme na hodinky a jsme v šoku. Je 12:10 a my jsme uprostřed mediny a na nádraží je to setsakra daleko.
Vybíháme z mediny směrem ... vlastně ani nevíme směr- je to jedno velké bludiště. Prostě se snažíme vyběhnout z mediny a bereme taxi. Jelikož spěcháme a jsme v šoku atd atd... prostě se necháme okrást taxikářem, který si žádá 50 Dir za to že nás tam za 10min hodí. Nicméně alespoň jsme stihli vlak. U vlaku se potkáváme s Mohamedem a cestujeme s ním... jaí! (jaí - výraz naprosto, ale naprosto upřímného nadšení)
VLAK
Ano, žádá si to vlastní mininadpis.
Ze začátku to vypadá jako ČD a tak si říkám - nic na co by otrlý český občan, používající i jinou trasu než Ostrava - Praha, nebyl zvyklý. Jenže po první zastávce ouha... To že nesedíme se dalo čekat- šli jsme pozdě. Ale to že stojím polovinu cesty (tj 1h) na jedné noze a ještě navíc ne na svojí- to už je dost bolestivé. Navíc se o mě opírá jakási babička a tak pokouší nejen můj balanc ale i mou trpělivost.
S klukama se pokoušíme si dlouhou cestu zpříjemnit hraním karet. Hrajeme prší a vzhledem k tomu, že máme takové ty karty na prší s koulema a žaludama, tak vzbuzujeme u vlakových osadníků značný údiv. Nicméně cestu nám hraní karet urychlilo a tak vypadáváme v Casablance z vlaku relativně rychle. Sloveso vypadávat je použito schválně. Při vypadávání mě jedna babička snažící se vejít do vlaku, zatímco jsme my vypadávali, málem nadzvedla nad hlavu jako když se skáče z pódia, když hraje Fixa...
V Casablance rychle sháníme otevřený obchod a zjišťujeme proč byl vlak tak plný. Končí totiž nějaký místní svátek a tak se všichni přesouvají. Do následujícího vlaku už jdeme o poznání dříve. Jedná se o rychlík a my usedáme do kupé pro 8 lidí se stolečkem. Než jsme se rozjeli, tak se naplnila i chodba (jak to známe z trasy Ostrava - Brno). Vlak se rozjel. Alespoň myslím. Usnul jsem...
Po probuzení o hodinu později se ptám, kde jsme, že stojíme. Prý jsme jeli asi 10 minut. Zajímavé. Po chvíli se vlak zase rozjel... na 5 minut. Dalších 20 minut stál. Strojvůdce něco haleká do repráků. Chlapi v kupé potí angličtinu a snaží se nám vysvětlit co se děje. Nevíme nic. Jdeme hrát prší. Opět vzbuzujeme údiv. Mezitím se Mohamedovi spustil takový potok z nosu, že si musel nos ucpat roličkami vyrobenými z toaletního papíru (vsuvka na dokreslení atmosféry). Jak tak hrajeme tak se všichni kolem nás baví tou nebezpečně znějící řečí (a teď nemám na mysli Francouzštinu vy naivky :D ). Pán sedící vedle Achmeda nenápadně sleduje celou hru a v momentě kdy do ní pronikne nenápadně prozrazuje když Achmed získá sedmu nebo pikového krále tím, že se začne smát a šťouchat do Achmeda. Veselý pán. Hrajeme asi hodinu a Mohameda to přestává bavit. Mezitím paní sedící na chodbě a bavící se s veselým pánem kouká po našich taškách s jídlem. Já si toho všiml a ptám se veselého pána co se děje. Pomocí gest mi naznačuje, že paní má hlad. Já to moc nechápu a popravdě se mi taška nechce vytahovat, protože tam mám laskominu na kterou se těším a nerad bych o ni přišel. Mohamed reaguje a podává paní chleba. Ta je ráda, ale je na ní znát, že by raději laskominu. Mrška jedna. Pak podle gest a mimiky odtušuju, že se paní a veselý pán baví o mě, že já jsem laskominy nenabídl a že óó štědrý Mohamed chleba dal. Well... what to say. Nicméně berou to s humorem vyžírky... Sedíme dál a já si uvědomuji, že jsme asi jediní ve vlaku, kdo si vzal s sebou jídlo. Jelikož začínám mít hlad vyvstává ve mě dilema, zda chvíli vydržet a doufat že mě hlad přejde, nebo si otevřít tašku s jídlem a riskovat že mě zlynčujou. Hlad mě nějak přešel...
Jelikož už tři hodiny sedíme a vlak se téměř nepohnul, tak pouštíme sednout mladé marokánky stojící na chodbě. Achmed jim zkouší vysvětlit nejprve Vojnu (to pochopí (téměř)okamžitě, ale moc je to nebaví) a potom Prší. Holky to asi po třech kolech pochopí. Dokonce se i naučí názvy jako "kule" a "žalud". Když dají někomu sedmu tak se smějou ještě zlomyslněji než onen veselý pán. Co to s těma Marokáncema je? :D Vlak se konečně rozjel. Holky vystoupily někde za Rabatem. Spíme...
Cesta z Casablancy trvala 9 hodin (místo 5h) a tak jsme v Tangeru kolem 3:30. A tak měníme své plány a místo hostelu jsme rozhodnutí, že počkáme na nádraží a půjdeme ráno rovnou na trajekt. Ale ono ejhle. Budova nádraží se na noc zavírá a tak tam nemůžeme zůstat. Ovšem tohle nám sděluje velmi neasertivní Marokánec, který je schopný akorát říct nám, že musíme vypadnout. My mu vysvětlujeme ve zbytku sil které máme, že vlak měl dva roky zpoždění a tak potřebujeme počkat tady na další spoj. Přichází policie. Vysvětlujeme to policii. Ti se tváří chápavěji. Je tam s námi i nějaký pán ze Španělska, který je ještě víc rozčílený než my... Nakonec nás tři s pánem ze Španělska odváží správce stanice na autobusové nádraží na bufet. Tanger je opravdu zážitek. Na nádraží potkáváme různé druhy. Zombie, čichače toluenu a další zombie. V bufetu to vypadá jakž takž bezpečno. Dáváme si marocký čaj (berber whisky). Trochu sbírám odvahu abych se napil z místní skleničky, ale jsem tak unavený, že je mi už všechno jedno. Osazenstvo na stanici je téměř výhradně pánská "společnost". Akorát v rohu sedí tři mladší dívky. Váháme jestli taky čekají na autobus, nebo jsou zde jen na dokreslení atmosféry...
Vytahujeme karty. Hlavní je neusnout, protože tentokrát bychom už fakt mohli o tu ledvinu přijít. Hrajeme do 6 hodin a jedeme prvním busem do přístavu.
Zbytek cesty je už nudný (rozuměj bezpečný). Vzrůšo nastává akorát u pasové kontroly, kde se jim nelíbil při příjezdu můj old fashion pas s fotkou v 15ti letech. Naštěstí je to teď v pohodě a pouštějí mě zpět do Španělska. Do Málagy dorážíme v 16h.
Vysvětlení názvu článku:
27 hodin trvala přeprava vlakem, MHD a trajektem z Marakeše do Málagy.
Svátek byl je a bude vždy kámen úrazu pro turisty.
Ukradený kabel je důvod proč měl ten pitomý vlak zpoždění 4 hodiny.
Viva el Marruecos!
Další fotky z našeho putování Marokem: Rajče
Přibíháme k prvnímu stánku kde jevíme zájem o jistý předmět (z důvodu momentu překvapení nemůžu specifikovat). Prodávající říká 30x vyšší cenu, než jsme ochotni zaplatit. Dělíme tedy cenu třiceti. On "decentně" odmítá a takřka nás posílá "pryč"... hm, to bylo rychlé. Akorát jme teda nic nekoupili. Běžíme dál. V dalším stánku už to vypadá nadějněji a začíná se jen na desetinásobné ceně, než jsme ochotní. Cenu dostáváme za 5 minut na naši tíženou cenu a spokojeně odcházíme...
 |
| Medina v Marrákeši. |
Tohle se opakuje ještě ve dvou stáncích, kde spokojeně po vyjednávání odcházíme. V jednom stánku se nám po 20 minutách vyjednávání a po prodavačově přednášce, že šátek má přírodní barvu a tak určitě nepouští, nedaří přesvědčit prodavače aby snížil cenu. A to ani, když ho za další minutu na vlastní oči přesvědčím, že i když je šátek zázračné barvy, tak tu barvu pouští... Odcházíme bez šátku... To už ale koukáme na hodinky a jsme v šoku. Je 12:10 a my jsme uprostřed mediny a na nádraží je to setsakra daleko.
Vybíháme z mediny směrem ... vlastně ani nevíme směr- je to jedno velké bludiště. Prostě se snažíme vyběhnout z mediny a bereme taxi. Jelikož spěcháme a jsme v šoku atd atd... prostě se necháme okrást taxikářem, který si žádá 50 Dir za to že nás tam za 10min hodí. Nicméně alespoň jsme stihli vlak. U vlaku se potkáváme s Mohamedem a cestujeme s ním... jaí! (jaí - výraz naprosto, ale naprosto upřímného nadšení)
 |
| Nádraží se tváří moderně. |
VLAK
Ano, žádá si to vlastní mininadpis.
Ze začátku to vypadá jako ČD a tak si říkám - nic na co by otrlý český občan, používající i jinou trasu než Ostrava - Praha, nebyl zvyklý. Jenže po první zastávce ouha... To že nesedíme se dalo čekat- šli jsme pozdě. Ale to že stojím polovinu cesty (tj 1h) na jedné noze a ještě navíc ne na svojí- to už je dost bolestivé. Navíc se o mě opírá jakási babička a tak pokouší nejen můj balanc ale i mou trpělivost.
S klukama se pokoušíme si dlouhou cestu zpříjemnit hraním karet. Hrajeme prší a vzhledem k tomu, že máme takové ty karty na prší s koulema a žaludama, tak vzbuzujeme u vlakových osadníků značný údiv. Nicméně cestu nám hraní karet urychlilo a tak vypadáváme v Casablance z vlaku relativně rychle. Sloveso vypadávat je použito schválně. Při vypadávání mě jedna babička snažící se vejít do vlaku, zatímco jsme my vypadávali, málem nadzvedla nad hlavu jako když se skáče z pódia, když hraje Fixa...
V Casablance rychle sháníme otevřený obchod a zjišťujeme proč byl vlak tak plný. Končí totiž nějaký místní svátek a tak se všichni přesouvají. Do následujícího vlaku už jdeme o poznání dříve. Jedná se o rychlík a my usedáme do kupé pro 8 lidí se stolečkem. Než jsme se rozjeli, tak se naplnila i chodba (jak to známe z trasy Ostrava - Brno). Vlak se rozjel. Alespoň myslím. Usnul jsem...
Po probuzení o hodinu později se ptám, kde jsme, že stojíme. Prý jsme jeli asi 10 minut. Zajímavé. Po chvíli se vlak zase rozjel... na 5 minut. Dalších 20 minut stál. Strojvůdce něco haleká do repráků. Chlapi v kupé potí angličtinu a snaží se nám vysvětlit co se děje. Nevíme nic. Jdeme hrát prší. Opět vzbuzujeme údiv. Mezitím se Mohamedovi spustil takový potok z nosu, že si musel nos ucpat roličkami vyrobenými z toaletního papíru (vsuvka na dokreslení atmosféry). Jak tak hrajeme tak se všichni kolem nás baví tou nebezpečně znějící řečí (a teď nemám na mysli Francouzštinu vy naivky :D ). Pán sedící vedle Achmeda nenápadně sleduje celou hru a v momentě kdy do ní pronikne nenápadně prozrazuje když Achmed získá sedmu nebo pikového krále tím, že se začne smát a šťouchat do Achmeda. Veselý pán. Hrajeme asi hodinu a Mohameda to přestává bavit. Mezitím paní sedící na chodbě a bavící se s veselým pánem kouká po našich taškách s jídlem. Já si toho všiml a ptám se veselého pána co se děje. Pomocí gest mi naznačuje, že paní má hlad. Já to moc nechápu a popravdě se mi taška nechce vytahovat, protože tam mám laskominu na kterou se těším a nerad bych o ni přišel. Mohamed reaguje a podává paní chleba. Ta je ráda, ale je na ní znát, že by raději laskominu. Mrška jedna. Pak podle gest a mimiky odtušuju, že se paní a veselý pán baví o mě, že já jsem laskominy nenabídl a že óó štědrý Mohamed chleba dal. Well... what to say. Nicméně berou to s humorem vyžírky... Sedíme dál a já si uvědomuji, že jsme asi jediní ve vlaku, kdo si vzal s sebou jídlo. Jelikož začínám mít hlad vyvstává ve mě dilema, zda chvíli vydržet a doufat že mě hlad přejde, nebo si otevřít tašku s jídlem a riskovat že mě zlynčujou. Hlad mě nějak přešel...
Jelikož už tři hodiny sedíme a vlak se téměř nepohnul, tak pouštíme sednout mladé marokánky stojící na chodbě. Achmed jim zkouší vysvětlit nejprve Vojnu (to pochopí (téměř)okamžitě, ale moc je to nebaví) a potom Prší. Holky to asi po třech kolech pochopí. Dokonce se i naučí názvy jako "kule" a "žalud". Když dají někomu sedmu tak se smějou ještě zlomyslněji než onen veselý pán. Co to s těma Marokáncema je? :D Vlak se konečně rozjel. Holky vystoupily někde za Rabatem. Spíme...
Cesta z Casablancy trvala 9 hodin (místo 5h) a tak jsme v Tangeru kolem 3:30. A tak měníme své plány a místo hostelu jsme rozhodnutí, že počkáme na nádraží a půjdeme ráno rovnou na trajekt. Ale ono ejhle. Budova nádraží se na noc zavírá a tak tam nemůžeme zůstat. Ovšem tohle nám sděluje velmi neasertivní Marokánec, který je schopný akorát říct nám, že musíme vypadnout. My mu vysvětlujeme ve zbytku sil které máme, že vlak měl dva roky zpoždění a tak potřebujeme počkat tady na další spoj. Přichází policie. Vysvětlujeme to policii. Ti se tváří chápavěji. Je tam s námi i nějaký pán ze Španělska, který je ještě víc rozčílený než my... Nakonec nás tři s pánem ze Španělska odváží správce stanice na autobusové nádraží na bufet. Tanger je opravdu zážitek. Na nádraží potkáváme různé druhy. Zombie, čichače toluenu a další zombie. V bufetu to vypadá jakž takž bezpečno. Dáváme si marocký čaj (berber whisky). Trochu sbírám odvahu abych se napil z místní skleničky, ale jsem tak unavený, že je mi už všechno jedno. Osazenstvo na stanici je téměř výhradně pánská "společnost". Akorát v rohu sedí tři mladší dívky. Váháme jestli taky čekají na autobus, nebo jsou zde jen na dokreslení atmosféry...
Vytahujeme karty. Hlavní je neusnout, protože tentokrát bychom už fakt mohli o tu ledvinu přijít. Hrajeme do 6 hodin a jedeme prvním busem do přístavu.
Zbytek cesty je už nudný (rozuměj bezpečný). Vzrůšo nastává akorát u pasové kontroly, kde se jim nelíbil při příjezdu můj old fashion pas s fotkou v 15ti letech. Naštěstí je to teď v pohodě a pouštějí mě zpět do Španělska. Do Málagy dorážíme v 16h.
Vysvětlení názvu článku:
27 hodin trvala přeprava vlakem, MHD a trajektem z Marakeše do Málagy.
Svátek byl je a bude vždy kámen úrazu pro turisty.
Ukradený kabel je důvod proč měl ten pitomý vlak zpoždění 4 hodiny.
Viva el Marruecos!
Další fotky z našeho putování Marokem: Rajče
Žádné komentáře:
Okomentovat